Dubnové zakončení na řece 2025

Když řeka zavolá, není cesty zpět.

Byla to jedna z těch sobot, kdy tě život překvapí tím nejlepším způsobem. Kamarádovo pozvání bylo tak spontánní, že jsem ani na chvíli nezaváhal – sbalil jsem pruty, pár kuliček boilies a vyrazil vstříc naší milované řece Labi.

Dorazil jsme odpoledne. Slunce už pomalu kreslilo dlouhé stíny. Čas nebyl na mé straně, ale věřil jsem, že když nahodím na správné místo, řeka mi třeba něco pošle. Pruty napnuté, cívky připravené… stačilo jen čekat. A věřit.

Večer však zůstal tichý. Žádné roztočení, žádné dramatické ohýbání prutu. Ale kdo by si stěžoval? Příroda kolem nás byla dechberoucí. V dobré společnosti jsme klábosili o životě, o rybách, o snech… A když slunce políbilo obzor na rozloučenou, cítil jsem, jak se do mě pomalu vkrádá ten krásný klid, který zná jen rybář.

Ještě než jsem ulehl do spacáku, vzal jsem kobru a poslal do vody pár kuliček s tajným přáním. A světe div se – nad ránem se jeden z prutů přece jen uklonil! Povolil jsem jemně brzdu, prut se ohnul do krásného oblouku a souboj mohl začít. V tichu probouzející se přírody jsem si vychutnával každý výpad, každé škubnutí ryby, která nechtěla vzdát svůj boj.

Když jsem konečně podebral krásného kapra, přišla ta největší odměna – poslední doušek ranní kávy na břehu řeky, s pocitem, že tenhle svět je v pořádku.

Ale Labe mi chtělo dát ještě něco navíc. Ještě než jsem stihl složit výbavu, roztočila se druhá cívka a další prut se s úsměvem uklonil k vodě. Druhý krásný kapr! Během dvou hodin dva souboje, dvě vítězství a hlavně – dvě chvíle, kdy člověk zapomene na všechno ostatní.

S pocitem naprostého štěstí jsem balil věci. Řeka mi dala víc, než jsem čekal. Klid v duši, radost v srdci a nezapomenutelné okamžiky.

Tyhle chvíle u vody jsou prostě k nezaplacení. A ten záběr? To je ta sladká třešnička na závěr, pro kterou stojí za to žít. 

Za team SP 
Lupin