Euforie okamžiku - 2. část

Opravdu jste si mysleli, že tím celý příběh skončil? Že magická ryba s dvojkou na začátku a můj doposud největší úlovek byly definitivní tečkou za tím vším? Kdepak. Ve skutečnosti právě tehdy začalo něco, co se jen těžko popisuje slovy. Něco, co člověku vleze pod kůži, do hlavy i do snů.

Celý následující týden jsem fungoval jen napůl. Tělem jsem byl doma, ale myšlenkami pořád tam — u vody, na místě činu. Neustále jsem si přehrával každý detail předešlé výpravy. Každý pohyb hladiny, každý tón hlásiče, každý okamžik toho neuvěřitelného souboje. Věděl jsem, že jsem tehdy byl ve správný čas na správném místě. A někde hluboko uvnitř mě začala hlodat myšlenka… co když se to může stát znovu?

Sám sobě jsem se za to skoro smál. Takové ryby se přece nechytají dvakrát během pár dní. Ne takové ryby. Ne takové sny.

Jenže čím víc jsem se tomu snažil nevěřit, tím víc mě to táhlo zpátky.

K vodě jsem dorazil brzy ráno. Všude byl klid, ticho přerušovalo jen probouzející se okolí a jemné šplouchání vody. Bez zbytečného otálení jsem poslal do vody montáže. Bez krmení. Jen moje oblíbená single bait strategie růžová plovečka PinkSquid a víra v jeden jediný záběr, který může změnit všechno.

Teprve potom jsem si začal chystat zázemí. Lehátko, věci, krmení, horkou kávu… protože ta u vody nikdy nesmí chybět. Všechno do sebe zapadalo. Přesně tak, jak má.

První záběry přišly poměrně rychle. Hlásič se krátce ozval a malý kapřík mi vykouzlil úsměv na tváři. Přesto jsem cítil, že tentokrát čekám na něco víc. Předchozí výprava mě změnila. Namlsala mě. V hlavě jsem nosil obrovská očekávání, i když jsem se je snažil držet při zemi.

Hodiny utíkaly neuvěřitelně rychle. Ráno se během okamžiku přelilo do poledne. Slunce stálo vysoko nad hlavou, všechno bylo perfektně připravené — návazce nachystané do zásoby, zázemí vyladěné k pohodlí a v hlavě pořád dokola ty nádherné vzpomínky.

A pak jsem si to znovu přál.

„Kéž by to zase jen nenápadně píplo…“

A ono to píplo...)))

Nenápadně. Téměř opatrně. Záběr jak od malého cejna. Vzal jsem prut do ruky a v ten moment se špička prudce ohnula k hladině. Během jediné vteřiny mi bylo jasné, že tohle není obyčejná ryba. Srdce se rozbušilo a tělem projela známá vlna adrenalinu.

Souboj začal.

Tentokrát netrval dlouho. Ryba bojovala silově, důstojně, přesně tak, jak to velcí kapři umí. A když jsem ji po zhruba patnácti minutách navedl do sítě podběráku, na pár sekund jsem přestal vnímat okolní svět.

Lysec!!!

Nádherný, mohutný, majestátní. Jen jsem si ho mlčky prohlížel. Ty proporce. Široký hřbet. Dokonale poskládané šupiny. Něco takového člověk nevidí často. A už vůbec ne podruhé během jednoho týdne.

Opatrně jsem rybu položil na podložku a stále tomu nedokázal uvěřit. V hlavě mi běžela jediná myšlenka — tohle přece není možné.

Jenže váha nelhala.

Po odečtení saku se na displeji znovu ukázalo číslo přesahující dvacet kilogramů.

V tu chvíli jsem měl chuť zařvat do celého světa. Vyřvat ven všechnu tu radost, euforii, štěstí i nevěřícnost. Ale místo toho jsem to všechno dusil v sobě a jen se usmíval jako malý kluk, kterému se právě splnil další životní sen.

Podruhé během jediného týdne.

Něco takového se možná už nikdy nebude opakovat. A právě proto jsou ty chvíle tak vzácné.

Rybu jsem zdokumentoval, chvíli si užíval ten neopakovatelný okamžik a potom ji s maximální opatrností pustil zpět do jejího světa. Díval jsem se, jak pomalu mizí v hloubce, a cítil obrovský respekt. K rybě. K vodě. K okamžiku, který mi byl dopřán.

Takže svatý Petře… děkuji ti podruhé.

Za ten pocit štěstí. Za tu euforii. Za vzpomínku, která ve mně zůstane navždy.

Za team SP Lupi